Proč lidé poslouchají autority?

Proč lidé poslouchají autority?
Na základní škole jsem byl dvojkař, dokonce jsem měl velkou dvojku už v první třídě. Už tehdy jsem kladl odpor u oběda, když mi dali na stůl nějakej blivajz, například dršťkovou. Odmítl jsem k tomu vůbec přiblížit lžíci. A naše třídní učitelka, pravověrná bolševička, mne za můj aktivní odpor sice neměla ráda, ale po pár marných pokusech mne přinutit to sníst, to navždy vzdala. Soustředila se na kontrolu těch, kteří se podvolili lehčeji. Jako můj kamarád, který tak silný odpor nekladl a přestože dršťkovou nenáviděl, nechal se soudružkou učitelkou přinutit. Zatímco já jsem jí dal zpětnou vazbu okamžitě najevo ve stylu aktivního odporu, jeho zpětná vazba měla formu nepřímou –vyblil se na stůl. Prostě to nedalo jeho tělo a kladlo odpor za jeho mysl. Když byla soudružka učitelka všemi smysly konfrontována s obsahem jeho útrob, zanechala svých snah nás k jídlu nutit.
Už tam jsem zjistil, že existují dvě formy odporu vůči zvůli moci – přímá a nepřímá. Ti, kteří se staví na odpor přímo, sice dostanou občas přes drž(ť)ku – ta slovní hříčka je zde úmyslná – ale zato mají rychleji klid. Neboť utlačovatelé, v zoufalé snaze udržet si kontrolu, se nadále nebudou soustředit na ně, protože je pro ně ekonomičtější soustředit se na podrobení si velké masy lidí, kteří odpor nekladou vůbec, nebo pouze nepřímo, když se nikdo nedívá. Obě skupiny představují drtivou většinu lidí a nechají se lehce kontrolovat a zastrašit. Tedy až do té doby, kdy pro ně bude fyzicky výhodnější postavit se na odpor, než setrvávat v doufání, že útlak ustane. Přesně takto se chovali Židé, než je začali vozit do koncentračních táborů. Věřili, že je to pouze dočasné a že tyranie prostě musí skončit sama od sebe. Přepočítali se, protože nikdy v historii tyran neodevzdal moc bez aktivního odporu. Zbytek je historie.
Ale zpátky do školy. Ve čtvrté třídě jsem měl svou první dvojku z chování. Za co, jakožto dvojkař bez učení? No, kromě neustálých bitek… měli jsme další soudružku učitelku, která měla ráda absolutní disciplínu a poslušnost. A to pro mne vždy byly - a vždy budou - příliš těžké disciplíny. Tak se jednoho dne stalo, že když nás soudružka učitelka nutila do další, pro mne nesmyslné a svévolné aktivity, z první lavice, kam jsem byl pro lepší dozor přesazen, se ozvalo dětským, ale zřetelným hlasem „jdi do prdele!“. A rázem byl oheň na střeše.
Ale co s dítětem, které zcela v pohodě stíhá výuku bez učení a na dvojky? Do zvláštní školy ho dát nemůžeme, umí číst a psát a ještě k tomu má názor… Polepšovna? To taky ne, jedno „jdi do prdele“ přeci dítě na polepšovnu nekvalifikuje, navíc tam by to mohlo zaznít organizovaně, vzhledem k jeho těžko skrývaným náznakům inteligence. Už to máme! Nevezmeme ho do pionýra! Soudruzi naštěstí nevěděli o tom, že jsem neměl ambici se jím stát. Příliš mnoho socializace a organizované buzerace. Neovčí dítě prostě mělo lepší věci na práci. Takže strašný trest nemoci se stát organizovanou ovcí a k tomu ještě na cestu první dvojku z chování.
Nezapomenu, jak nám týden po sametu všechny ty angažovaný bolševičky a bolševici ve škole dali ultimátum – „ještě tento týden budu tolerovat, že mi říkáte soudružko učitelko, ale od příštího týdne už mi říkejte paní učitelko“, utrousila zástupkyně ředitelky, komunistka jako prase. Do té doby jsem nevěděl, že lidské přesvědčení má svoje datum trvanlivosti.
Svého prvního osmáka jsem zmlátil v páté třídě. Proč? Protože se mne snažil zastrašit. Přiletěl ke mně míček, který si osmáci házeli a on na mne „dělej, hoď mi ho“. Ale já jsem jen prošel kolem. On na mne zaútočil o velkou přestávku, když jsme chodili ven. Nevěděl však, že jsem dělal bojová umění a dítě se hrozně rychle učí. Takže mi přeletěl přes záda a dostal páku. Kolem nás se utvořil ohromný kruh, něco jako ve filmu Kriminál a křičeli na mne „zabij ho!“…. Nechal jsem ho jít. Když jsem se vracel zpět ze dvora do školy, čekala na mne uvítací komise. Cca šest osmáků, kteří udělali koridor, kterým jsem musel projít. První mne kopl do kyčle, druhý do druhé a tak to pokračovalo, než si do toho páťáka kopli všichni… Domů jsem ten den došel jen s obtížemi. Ale něco se změnilo. Ten den. Už se do mne nikdo nikdy nenavezl a pravidelné bitky o přestávku přestaly. Osmáci, když šli jednotlivě, se na mne ani nepodívali. A když byli ve skupině, tak mne ignorovali. Získal jsem si respekt. Věděli, že mne nezlomí. Že takhle prostě nefunguju. Naváželi se proto do těch, kteří mi při té životní postoj definující bitce někde v pozadí drželi palce. Protože jsem bojoval i za ně. A ti trpěli dál. Nekladli aktivní odpor, tak byli vyhodnoceni jako slabé kusy. Ano, takto funguje mentalita predátora, ať je to osmák, nebo stát.
Snížený stupeň z chování jsem pak měl i ve zbylých ročnících základní školy, ale to už byla jen taková setrvačnost. Říkejme tomu „špatná pověst“. Bitky ustaly, ale o to víc se rozšířily diskuze s vyučujícími. A to direktivní školský systém nemá rád, zejména, pokud má oponent validní argumenty.
Na střední jsem byl v pubertě, ale můj radar za nesmysly mi v hlavě zůstal. Kde jsem neviděl smysl, kladl jsem odpor.
Na vysoké škole mne nikdy nevyhodili od ústní zkoušky, přestože jsem jim oponoval. Zejména čeští lektoři to nenesli zrovna nejlépe. "Napsal(a) jsem přeci skripta a on mi tady vykládá něco jiného!" Sice mi nedali jedničku, ale museli připustit, že když jsem si na látku utvořil vlastní názor - a tím opět kladl aktivní odpor - že se mnou nechtějí zabývat, protože by u toho museli začít myslet. Tak mi dali s úlevou trojku a těšili se, až se zase zaposlouchají do recitace jejich vlastních skript.
Studium těch blábolů mne nebavilo natolik, že jsem se rozhodl studovat v cizím jazyce se „západními“ vyučujícími, když slovo „západ“ ještě nebylo pejorativním. Co mne okamžitě šokovalo, bylo to, že tam jsem se nemusel vůbec učit – protože poprvé v životě někdo chtěl znát můj názor. Poprvé v životě jsem viděl otázku „co si myslíte o…?“ Což se zdá býti nejnebezpečnější otázkou v českém vzdělávacím systému! V anglosaských zemích, a třeba v Nizozemí, se však jedná o otázku zcela obvyklou!!! Tak dostali analýzu od stolu a dali mi jedničku. Prospěl jsem s vyznamenáním. A nezapomeňme, že Rotterdam je právě v Nizozemí..
Alexandr Solženicyn, ve své knize Souostroví Gulag, se dopodrobna zabývá otázkou „kdy začít klást aktivní odpor, když vás přijdou bezdůvodně zatknout?“. A jeho závěr je jednoznačný a překvapivý – nejekonomičtější je začít klást odpor okamžitě!!! Tam a hned!!! Začít řvát o pomoc, kopat a škrabat. Ať všichni kolem vědí, že jste nevinní. Vinný člověk se takto hystericky nechová, ten odchází v klidu, vědom si své viny. A víte, jaký další člověk jde v klidu? Ten, co nebyl zvyklý klást odpor a když už, tak jen pasivně. Ten totiž doufá, že se to nějak vysvětlí a že ho „systém“ ušetří. Ale tento člověk skončí v tichosti v gulagu. Buď v tom skutečném, nebo v gulagu jeho vlastní politické korektnosti, kterou bude praktikovat od chvíle, kdy mu systém vrátí „svobodu“.
Solženicyn popisuje příběh ženy, pro kterou si přišla Čeka za bílého dne. Ona začala ječet, až se sběhl lid a vyděsil agenty Čeky tak, že sedli do auta a ujeli. Tato žena ale udělala jednu zásadní chybu. Protože se cítila nevinná a tudíž se „neměla čeho bát“, šla domů. A tak jí sebrali v noci – vytáhli jí z postele, malátnou, zmatenou a odvedli jí ke zpracování. Tato žena totiž nepochopila zvůli a motivaci moci. Nepochopila, „jak by někdo mohl být tak zlý“ a svévolný, že by zrovna proti ní něco měl. „Co by z toho měl?“ Vždyť ona je poctivá pracující…
Netušila, že tam nešlo o to, zda je vinna nebo nevinna. Nevěděla totiž, že v době tzv. „rudého teroru“, tj. v letech 1918-1922, měly tajná policie, tzv. Čeka a vojenská tajná služba GRU, kvóty na to, kolik lidí mají zatknout a zavřít do gulagu k udržení centrálně plánované bolševické ekonomiky otrockou prací! A také, kolik jich mají popravit k udržení poslušnosti lidu. A díky své neochotě pochopit některé důležité věci se tak tato paní stala pouze součástí statistiky a doslovnou otrokyní systému.
Jak se její příběh liší od kvóty 75% zaočkovaných experimentální genovou terapií o sto let později, aby vláda zločinců, Leninova typu, dostala štědrou dotaci od mocensky úplně stejně bolševické organizace jménem EU a jí řídících globálních jelit, vlastnících farmaceutický průmysl?
Kolik takovýchto paní a pánů bude věřit systému, že to s nimi myslí „dobře“ a že „tyto kroky dělat musí, aby zabránili pandemii“?
Kolik dětí obětují tyto bezduché ovce tomuto kolektivistickému blahu?
75% je jen číslo, ale jsou v něm obsaženy osudy nevinných lidí, kteří uvěřili systému, který jim, prostřednictvím „autorit“ v bílých pláštích a kravatách, kterým byli vychováni bezmezně důvěřovat, zaútočil na jejich nejzákladnější pudy a ovládl jejich mysl a dokázal vypnout jejich intuici. A protože toto nebyli schopni pochopit, stanou se nevědomou obětí těchto zločinců.
Zatímco lidé, kteří kladou aktivní odpor, se sice také mohou stát obětí, ale obětí vědomou, protože odmítají žít v tyranii.
Proto se, prosím, zamyslete nad následující věcí:
Není seznam výhod toho, že se všichni postavíme na aktivní odpor, již dávno mnohem delší, než seznam rizik, plynoucích z téhož?

Nejste na Telegramu? Chyba, my možná brzy nebudeme na Facebooku. t.me/covidlogika