Základy vnitřní modlitby /1. část/

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://vkpatriarhat.org/cz/?p=51574

Odebírat aktuální informace od BKP https://bit.ly/3BhmCoT

Ve vnitřní modlitbě je potřebné si uvědomit základní pravdy, které se člověka osobně týkají, především je to smrt, Boží soud, věčnost. Křesťanské rozjímání bylo odedávna zaměřeno na dvě oblasti. První oblastí jsou poslední věci člověka a druhou Kristovo utrpení a Jeho smrt. K těmto duchovním pramenům se vracíme i nyní.
Zásady pro vnitřní modlitbu
Důležitá je modlitební poloha. Klečím či stojím s rukama vztaženýma vzhůru.
Pro začátek i po určitou dobu, disponuje k soustředěnosti hlasitý projev. Písmo říká: „Sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“ (Ř 8,26) Dar jazyků se zde většinou zjednoduší na dvouslabičná slova. Zkušenost je se slovem „mana“ či „bara“. Mohou se použít i jiná dvouslabičná slova, ale je třeba dávat pozor, aby některé z nich neznamenalo pohanskou mantru, tedy jméno démona. Slovo mana se zmiňuje v Ex 16,31 a bara znamená stvořit (Gen 1,1). Ježíš sám se nazývá duchovním chlebem, Boží manou. Nejde zde ale o význam slov, v podstatě jde jen o jednoduchý nosný projev disponující k vnitřní modlitbě. Žalm 28 i jiné zmiňují toto volání ducha: „Když volám, odpověz mi, Bože.“
Co se týče kontemplativních řeholí, je užitečné se modlit tuto vnitřní modlitbu denně tři až pět hodin. Jeden den v týdnu je možné ji vynechat.
Pokud se modlí horlivé ženy, důchodkyně, terciářky, stanoví si modlitební program úměrně svým možnostem.
Co se týče kněžských společenství, která věnují pondělí a část úterý modlitbě a Božímu slovu, je vhodné se aspoň v ten den takto modlit tři hodiny. Čtvrtou hodinu je možné se modlit breviář (časoslov) či růženec.
Uvedené motivační slovo na úvod modlitby se používá pro začátečníky, později stačí říct motivaci k další části jen stručně.
Při modlitbě je vhodné mít hodinky, poznámkový sešit a Písmo svaté.

V první části vnitřní modlitby jde o rozjímání o posledních věcech člověka. V druhé části se zaměřujeme na Kristův kříž a Jeho výkupnou smrt. První rozjímání trvá 20 minut. Začínáme motivačním slovem.

Motivační slovo pro první část:
Boží slovo říká: „Vy stojíte před... městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech...“ (Žid 12,22n)
Uvědomuji si realitu smrti, která mě čeká. Ježíš říká: „Buďte připraveni, neboť neznáte den ani hodinu.“
Druhá pravda: Boží soud. Ježíš říká: „Nic není skryto, co nebude odkryto. Z každého prázdného slova budete skládat účty.“
Třetí pravda: Věčné nebe, věčné peklo. Obojí je věčné. V čase rozhoduji, jaká bude má věčnost.
Čtvrtá pravda: Boží milosrdenství je pouze v čase a je spojeno s pokáním: „Jestliže chodíme ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“
Nyní dávám pod Kristův kříž své hříchy a prosím o odpuštění. Dívám se s vírou do Kristových ran, do Jeho očí a přijímám odpuštění.

Následuje vlastní modlitba, v níž prožívám tyto čtyři pravdy.

Další část modlitby je – na rozdíl od první části, která byla spíše volným rozjímáním – intenzivní koncentrací na Boží slovo.
Její začátek můžeme přirovnat ke startu třístupňové kosmické rakety. Nejvíce energie potřebuje vydat na to, aby se vznesla a překonala zemskou gravitaci. Bez vnitřního a zevnějšího zapření se člověk není schopen dostat z přitažlivosti svého egocentrismu a marností. Dostat se do Boží přítomnosti a pak zůstávat v Božím slově vyžaduje nasazenost už v tomto počátečním startu.

Motivační slovo k další části (Ř 6,6)
„Víme, že náš starý člověk s ním (s Kristem) spoluukřižován jest, aby nečinným se stalo tělo hříchu...“ Literu Písma je třeba přijímat v Duchu pravdy a realizovat v témž Duchu. Slovo spoluukřižován, řecky synestauróthé v aoristu, znamená, že děj, který se stal v minulosti, má pokračování i v současnosti. Tedy můžeme povědět: „byl a je ukřižován“. Z naší strany ale to sloveso „je“, které vyjadřuje přítomnou realitu, vyžaduje víru, kterou se s Ježíšem a s tím, co pro nás učinil, sjednocujeme v současnosti. To je z naší strany spolupráce víry. S vírou přijímáme a v této skutečnosti stojíme a v životě s ní počítáme. Toto je biblická – spasitelná – víra. Snažím se nyní čtvrt hodiny intenzivně zůstávat v realitě tohoto slova a tím i v Boží přítomnosti. Usiluji o tzv. přítomný okamžik, který je ve vnitřní modlitbě prvkem duchovního spojení – jakoby zastavením času. Mám názornou představu, jako bych se držel kříže, anebo dokonce jako bych visel za ruce, které jsou přibity spolu s Ježíšovýma nohama ke kříži. Na mých nohou jako by byla zavěšena celá zeměkoule, prostoupená duchovní metastází zla, dědičným hříchem. Ta metastáze je v každé lidské duši. Teď je ale celý tento systém zla skrze mě napojen na Kristův kříž; tento starý člověk je nyní paralyzován, ukřižován, tedy „nečinným je tělo hříchu“. (Ř 6,6b) Všechny lidské duše proniká jeden starý člověk, to je to tělo hříchu. Pod zeměkoulí, nad kterou visím, je temná propast. Já držím nyní vírou starého člověka na kříži. On je ve mně a on je ve všech lidech. Písmo svaté říká – náš starý člověk: „Víme, že náš starý člověk“ – nejen můj, ale náš starý člověk „byl spolu s Kristem ukřižován“. Vnímám to slovo spolu, spolu, a občas se podívám Ježíšovi do tváře a uvědomím si, že teď jsem v duchovní jednotě, že jsem spolu s Kristem. Držím se vírou a nepustím. Nepustím žádnou rušící myšlenku, žádné snění, zůstávám jenom v Božím slově.
Zároveň vnímám určitý tlak zla starého člověka, který mě táhne dolů. V tom momentu si uvědomím: „Nepustím!“ a znovu: „spolu“ (spoluukřižován). Tím je nejenom můj, ale zároveň náš starý člověk v tomto časovém momentu paralyzován – ve mně i ve vás (všech). Toto je má misie. Mohu si uvědomit jednotlivé světadíly: teď je starý člověk paralyzován, teď, v tuto chvíli nemůže systém zla působit.
Tato čtvrthodina je duchovním bojem o bdělost ve sjednocení se s Ježíšem. Nedopouštím žádnou myšlenku, jen prožívám slovo „spolu, spolu“. Ta duchovní infekce, kterou je starý člověk, je jedna, je to infekce od ďábla. Dnes ji můžeme přirovnat ke škodlivé genetické duchovní vakcíně. Tato duchovní otrava je v nás, i když si to neuvědomujeme. Vidíme ale její negativní ovoce – zlo a nakonec fyzická smrt. Ale ve chvíli, kdy jsem vírou duchovně spojen s Kristovým křížem, paralyzuji tuto sílu zla. Ježíš už paralyzoval starého člověka na Golgotě. Náš starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován, jak svědčí Písmo. Tedy Ježíš nebyl ukřižován sám. Fyzicky ano, ale duchovně byl ukřižován se starým člověkem. Já jsem v této chvíli spojen s Ježíšem a zároveň jsem i reprezentant hříšníků. Vystupuji i jejich jménem, ať to mnozí chtějí nebo nechtějí, ať si to uvědomují nebo neuvědomují. Já, protože ve mně je starý člověk, mám právo ho nyní držet na kříži. Když ho držím na kříži, on není oddělen od ostatních lidí, je s nimi spojen, je to jeden celek, je to celý mechanismus, celá síť. Skrze víru v Boží slovo i já vím, že náš, opakuji – náš – starý člověk je nyní skrze mne s Kristem ukřižován. Byl a je! Je to průlom víry z času do věčnosti.
To byla intenzivní čtvrt hodina spoluukřižování. Vím, že toto tajemství víry působí v duchovní oblasti. Když jsem spojen s ukřižovaným Ježíšem, On paralyzuje celý temný organismus starého člověka ve všech duších. V tuto chvíli zároveň na tyto duše působí Boží milost. Mnozí dostávají světlo k obrácení, jiní, kteří by chtěli spáchat zlo, jsou paralyzováni, umírající v tu chvíli dostávají milost spásy.
Nyní přejdeme k pravdě, kterou vyjadřuje Boží slovo: „Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka... řekl matce: ‚Ženo, hle, tvůj syn!‘ Potom řekl tomu učedníkovi: ‚Hle, tvá matka!‘ V tu hodinu ji onen učedník přijal v sebe (eis ta idia).“
V této pravdě, kdy prožíváme duchovní transplantaci nového srdce, zůstáváme dalších 15 minut.
Vnímám a prožívám jednotlivá slova: Ježíš viděl učedníka – nyní vidí mě jako svého učedníka. Ježíš mluví k učedníkovi – nyní mluví ke mně. Mohu se Mu v duchu dívat do očí, nyní plním Jeho odkaz se stejnou vírou a odevzdaností jako učedník Jan pod křížem. „Ten učedník ji přijal do svého nejvlastnějšího,“ řecky eis ta idia, latinsky in sua – tedy v sebe. Jak přijal Ježíšovu matku v sebe? Skrze víru.
Ve Fatimě Matka Boží řekla: „Nakonec Moje neposkvrněné srdce zvítězí.“
Těchto 15 minut nevyžaduje takovou koncentraci, událost vnitřního přijetí Ježíšovy matky za svou i slova s tím spojená je možné prožívat volněji.
Když přijímáme Ježíšovu Matku duchovně do svého nitra, uvědomíme si, že ona je duchovním Jeruzalémem, tedy živým Božím chrámem, kde se Bůh setkává s lidmi (srov. Zj 21,2-3). Nový Jeruzalém symbolizuje čtverec (Zj 21,16).
Ptáme se: Jak je v nás lidech naše první matka Eva i se svým genetickým duchovním kódem zla? Není to vidět, ale ovoce tohoto zděděného zla zakoušíme dennodenně. Eva, matka lidského pokolení, hříchem přijala ďáblovu infekci, jed pekelného hada, kterým je pýcha a emancipace od Boha, tedy egocentrismus. Ježíšova matka je nová žena, která naopak šlape ďáblovi na hlavu (Gen 3,15). Je nová matka, a to prvorozeného, kterým je Ježíš, a druhorozených, kteří Ježíše přijali. Maria, Ježíšova a naše Matka, je plná milosti – kecharitomene (Lk 1,28). Víme, že podstatou dědičného hříchu je ztráta milosti, a tu nám ztratila první žena, Eva. To, že je Maria milostiplná, v důsledku znamená, že je celá neposkvrněná, není v ní ani stopy hříchu, který na nás přenesla první matka, Eva.
Na závěr si uvědomuji: Přijal jsem Ježíšovu matku. Mám nové srdce.
Posledních pět minut této hodiny využijeme na krátké svědectví.
Tyto dvě pravdy – spoluukřižování (15 minut) a přijetí Ježíšovy matky (15 minut) – disponují k přijetí dalších čtyř pravd, které jsou spojeny s posledními čtyřmi slovy na kříži. O nich si povíme v druhé části, v uvedení do tajemství Kristovy smrti. Písmo říká: „Nevíte, že tím křtem jste byli ponořeni do Kristovy smrti?“ (Ř 6,3)