Vladimír Putin v roce 2007 varuje před Novým světovým řádem

Slavná řeč VVP na Mnichovské konferenci r. 2007
Vladimir Putin vykládá karty na stůl: Pokud nechcete válku, neberte Ukrajinu do NATO.
V bavorském Mnichově na počátku roku 2007 během Mnichovské bezpečnostní konference pronáší Putin projev, v němž otevřeně říká západním politikům a vůdcům, že skončila doba, kdy Rusko mlčelo a ustupovalo. Putin jasně řekl, že Rusko již nebude mlčet a ustupovat, ale bude se bránit rozšiřování vlivu Západu do prostoru svého vlivu. Západní politici a vůdci si nejspíše mysleli, že jde jen o takový výkřik na konci vlády ruského prezidenta Putina a nejde o reálné hrozby. Ale jak ukázal pozdější vývoj, například ruský zásah v Gruzii v roce 2008, Putin myslel své hrozby čelit jakýmikoliv prostředky rozšiřování vlivu Západu do jeho zájmových sfér vážně.
V.Putin 2022:
„Hovoříme o tom, co v nás vyvolává zvláštní obavy a úzkost, o těch zásadních hrozbách, které neustále krok za krokem hrubě a bez okolků vytvářejí nezodpovědní politici na Západě ve vztahu k naší zemi. Mám na mysli rozšíření bloku NATO na východ, přiblížení jeho vojenské infrastruktury k ruským hranicím. Je známo, že jsme se již 30 let vytrvale a trpělivě snažili dohodnout s předními zeměmi NATO na principech rovné a nedělitelné bezpečnosti v Evropě. V reakci na naše návrhy jsme neustále čelili buď cynickým podvodům a lžím, nebo pokusům o nátlak a vydírání, zatímco Severoatlantická aliance se mezitím, přes všechny naše protesty a obavy, neustále rozšiřuje. Západní vojenská mašinérie se pohybuje a blíží se k našim hranicím. Odpověď na otázku, proč se to děje, je jasná, vše je jasné a zřejmé. Sovětský svaz koncem 80. let minulého století oslabil, pak se prostě zhroutil. Celý průběh událostí, které se tehdy odehrály, je dobrým poučením i pro nás dnes, přesvědčivě ukázal, že paralýza moci a vůle je prvním krokem k úplné degradaci a zapomnění. Jakmile jsme na nějakou dobu ztratili důvěru v sebe sama, ukázalo se, že rovnováha sil ve světě je narušena.“
- „Všechno vedlo k tomu, že dřívější smlouvy a dohody již nejsou v platnosti. Přemlouvání a žádosti nepomáhají. Vše, co nevyhovuje hegemonovi, těm u moci, je prohlášeno za archaické, zastaralé, nepotřebné. A naopak: vše, co se jim zdá být prospěšné, je prezentováno jako konečná pravda, protlačovaná za každou cenu, surově, všemi prostředky. To, o čem teď mluvím, se netýká jen Ruska. To platí pro celý systém mezinárodních vztahů a někdy i pro samotné spojence USA. Po rozpadu SSSR vlastně začalo přerozdělování světa a normy mezinárodního práva, které se do té doby vyvinuly - a ty klíčové, základní, byly přijaty na konci druhé světové války a do značné míry konsolidovaly její výsledky - přestaly vyhovovat těm, kteří se prohlásili za vítěze ve „studené válce“.
„Samozřejmě, že v praktickém životě, v mezinárodních vztazích či v pravidlech pro jejich regulaci bylo nutné brát ohled na změny situace ve světě a samotnou rovnováhu sil. To však mělo být provedeno profesionálně, hladce, trpělivě, s ohledem a respektováním zájmů všech zemí a pochopením vlastní odpovědnosti. Ale ne – stav euforie z absolutní nadřazenosti, jakási novodobá forma absolutismu, a to ještě na pozadí nízké úrovně obecné kultury a arogance těch, kteří připravovali, přijímali a prosazovali rozhodnutí, která byla prospěšná jen pro ně samotné. Situace se začala vyvíjet podle jiného scénáře. Příklady nemusíte hledat daleko. Nejprve bez jakýchkoliv sankcí Rady bezpečnosti OSN provedli krvavou vojenskou operaci proti Bělehradu za použití letadel a raket přímo v samém středu Evropy. Musíme tato fakta připomínat, jinak někteří západní kolegové na ty události neradi vzpomínají, a když už se o tom bavíme, raději neukazují na normy mezinárodního práva, ale na okolnosti, které si vykládají tak, jak uznají za vhodné. Pak přišel na řadu Irák, Libye, Sýrie. Nelegitimní použití vojenské síly proti Libyi, překrucování všech rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN v libyjské otázce vedlo k úplnému zničení státu, ke vzniku obrovského semeniště mezinárodního terorismu, k tomu, že se země propadla do humanitární katastrofy, která se mnoho let nezastavila. Tragédie, která odsoudila k záhubě miliony lidí nejen v Libyi, ale v celém tomto regionu, dala podnět k masivnímu migračnímu exodu ze severní Afriky a Blízkého východu do Evropy. Podobný osud byl připraven i pro Sýrii. Boje západní koalice na území této země bez souhlasu syrské vlády a sankcí Rady bezpečnosti OSN nejsou nic jiného než agrese, intervence. Zvláštní místo však zaujímá invaze do Iráku, rovněž bez jakéhokoli právního důvodu. Jako záminka byly zvoleny spolehlivé informace údajně dostupné Spojeným státům o přítomnosti zbraní hromadného ničení v Iráku. Na důkaz toho, veřejně, před celým světem, ministr zahraničí USA třásl jakousi zkumavkou s bílým práškem a všechny ujišťoval, že jde o chemickou zbraň vyvíjenou v Iráku. A pak se ukázalo, že to všechno byl podvod, v Iráku nejsou žádné chemické zbraně. Zazněly lži na nejvyšší státní úrovni a z vysoké tribuny OSN. A ve výsledku – obrovské oběti, destrukce, neuvěřitelná vlna terorismu.
„Obecně má člověk dojem, že téměř všude, v mnoha oblastech světa, kam Spojené státy přijdou, aby nastolily svůj vlastní řád, jsou v důsledku toho krvavé, nehojící se rány, vředy mezinárodního terorismu a extremismu. Vše, co jsem řekl, je nejkřiklavější, ale v žádném případě ne jediný příklad nerespektování mezinárodního práva. Součástí toho jsou i sliby naší zemi, že se nerozšíří NATO ani o palec na východ. Takové podvádění odporuje nejen zásadám mezinárodních vztahů, ale především obecně uznávaným normám morálky. Kde je tady pravda a spravedlnost? Jen snůška lží a pokrytectví. Spojené státy jsou stále velkou zemí, systémotvornou velmocí. Všechny její satelity nejen rezignovaně a poslušně souhlasí, ale také kopírují jejich chování, nadšeně přijímají pravidla, které navrhují. Můžeme tedy s jistotou říci, že celý takzvaný západní blok, tvořený Spojenými státy, je tou pravou „říší lží“. Pokud jde o naši zemi, po rozpadu SSSR se při vší nebývalé otevřenosti nového moderního Ruska a připravenosti poctivě spolupracovat, Spojené státy se svými západními partnery v podmínkách téměř jednostranného odzbrojení okamžitě pokusili nás zničit. Přesně to se stalo v 90. letech a na počátku 21. století, kdy takzvaný kolektivní Západ nejaktivněji podporoval separatismus a žoldácké gangy v jižním Rusku. Jaké oběti, jaké ztráty nás to všechno tehdy stálo, jakými zkouškami jsme museli projít, než jsme definitivně zlomili hřbet mezinárodnímu terorismu na Kavkaze. Pamatujeme si to a nikdy nezapomeneme. Navzdory všemu jsme se však v prosinci 2021 opět pokusili dohodnout se Spojenými státy a jejich spojenci na principech zajištění bezpečnosti v Evropě a na nerozšiřování NATO. Všechno je marné. Pozice USA se nemění. Nepovažují za nutné jednat s Ruskem o této pro nás klíčové otázce, sledují své vlastní cíle a opomíjejí naše zájmy. A samozřejmě v této situaci máme otázku: co dělat dál, co očekávat?“
„Z historie dobře víme, jak se Sovětský svaz všemožně snažil zabránit nebo alespoň oddálit vypuknutí války. Za tímto účelem se mimo jiné doslova do poslední chvíle snažil neprovokovat potenciálního agresora, neprováděl nebo odkládal nejnutnější akce k přípravě na odražení nevyhnutelného útoku. A ty kroky, které byly nakonec učiněny, byly učiněny katastrofálně pozdě. V důsledku toho země nebyla připravena plně čelit invazi nacistického Německa, které 22. června 1941 zaútočilo na naši vlast bez vyhlášení války. Nepřítel byl zastaven a poté rozdrcen, ale za obrovskou cenu. Hned v prvních měsících nepřátelství jsme ztratili obrovská, strategicky důležitá území a miliony lidí. Podruhé takovou chybu nedovolíme.“
„Co se týče vojenské sféry, moderní Rusko je dnes i po rozpadu SSSR a ztrátě značné části svého potenciálu jednou z nejmocnějších jaderných mocností světa a navíc má určité výhody ve vlastnictví řady nejnovějších typů zbraní. V tomto ohledu by nikdo neměl pochybovat o tom, že přímý útok na naši zemi povede k porážce a hrozivým následkům pro případného agresora. Technologie, včetně těch obranných, se přitom rychle mění. Vedení v této oblasti pomine a bude i nadále měnit majitele, ale vojenský rozvoj území sousedících s našimi hranicemi, pokud to dovolíme, zůstane po desetiletí a možná navždy a vytvoří stále rostoucí, absolutně nepřijatelnou hrozbu pro Rusko. I nyní, jak se NATO rozšiřuje na východ, je situace pro naši zemi rok od roku horší a nebezpečnější. Vedení NATO navíc v posledních dnech otevřeně mluví o nutnosti urychlit postup alianční infrastruktury k ruským hranicím. Jinými slovy, přitvrzují svou pozici. Už nemůžeme dál jen sledovat, co se děje. Bylo by to z naší strany absolutně nezodpovědné. Další rozšiřování infrastruktury Severoatlantické aliance je pro nás nepřijatelné. Pointou samozřejmě není samotná organizace NATO – je to pouze nástroj zahraniční politiky USA. Problém je v tom, že na územích sousedících s námi, podotýkám, na našich vlastních historických územích se vytváří nám nepřátelské „antiRusko“, které se dostalo pod úplnou vnější kontrolu, je intenzivně osidlováno ozbrojenými silami zemí NATO. A pro naši zemi je to nakonec otázka života a smrti, otázka naší historické budoucnosti jako lidu.“
„Vidíme, že síly, které v roce 2014 provedly na Ukrajině státní převrat, chopily se moci a drží ji za pomoci ve skutečnosti dekorativních volebních procedur, nakonec opustily mírové urovnání konfliktu. Osm let, nekonečně dlouhých osm let, jsme dělali vše pro to, abychom situaci vyřešili mírovými, politickými prostředky. Všechno marné. Jak jsem řekl ve svém předchozím projevu, nelze se na to, co se tam děje, dívat bez soucitu. Tohle všechno se prostě nedalo vydržet. Bylo nutné okamžitě zastavit tuto noční můru – genocidu proti milionům tam žijících lidí, kteří se spoléhají pouze na Rusko, doufají jen v nás. Právě tyto touhy, pocity, bolest lidí byly pro nás hlavním motivem k rozhodnutí uznat lidové republiky Donbas. To, co si myslím, je důležité dále zdůraznit. Přední země NATO, aby dosáhly svých vlastních cílů, ve všem podporují extrémní nacionalisty a neonacisty na Ukrajině, kteří zase obyvatelům Krymu a Sevastopolu nikdy neodpustí jejich svobodnou volbu – sjednocení s Ruskem. Ti samozřejmě zahájí na Donbasu válku, aby zabíjeli, jako Hitlerovi komplici, kteří zabíjeli za Velké vlastenecké války bezbranné lidi. Otevřeně prohlašují, že si činí nárok na řadu dalších ruských území. Celý průběh událostí a analýza přicházejících informací ukazuje, že střet Ruska s těmito silami je nevyhnutelný. Je to jen otázka času: chystají se, čekají na správný čas. Nyní také tvrdí, že vlastní jaderné zbraně. Nedovolíme, aby se to dělo. Jak jsem řekl dříve, po rozpadu SSSR přijalo Rusko nové geopolitické skutečnosti. Respektujeme a budeme i nadále zacházet s respektem ke všem nově vzniklým zemím v postsovětském prostoru. Respektujeme a budeme i nadále respektovat jejich suverenitu a příkladem toho je pomoc, kterou jsme poskytli Kazachstánu, který v poslední době čelil tragickým událostem. Ale Rusko se nemůže cítit bezpečně, rozvíjet se, existovat s neustálou hrozbou vycházející z území moderní Ukrajiny.“
„Dovolte mi připomenout, že v letech 2000 až 2005 jsme vojensky zastrašili teroristy na Kavkaze, bránili integritu našeho státu, zachránili Rusko. V roce 2014 jsme podpořili obyvatele Krymu a Sevastopolu. V roce 2015 jsme stavěli spolehlivou bariéru pronikání teroristů ze Sýrie do Ruska. Neměli jsme žádný jiný způsob, jak se chránit. To samé se děje nyní. Vám a mně prostě nezbyla žádná jiná příležitost k ochraně Ruska, našeho lidu, kromě té, kterou budeme dnes nuceni využít. Okolnosti vyžadují, abychom podnikli rozhodné a okamžité kroky. Republiky na Donbasu se obrátily na Rusko s žádostí o pomoc. V tomto ohledu, v souladu s článkem 51 části 7 Charty OSN, se sankcí Rady federace Ruska a v souladu se smlouvami o přátelství a vzájemné pomoci, které 22. února tohoto roku ratifikovalo Federální shromáždění s Doněckou lidovou republikou a Luhanskou lidovou republikou jsem se rozhodl provést speciální vojenskou operaci. Jejím cílem je chránit lidi, kteří byli osm let vystaveni šikaně a genocidě ze strany kyjevského režimu. A za tímto účelem budeme usilovat o demilitarizaci Ukrajiny, stejně jako o postavení před soud těch, kteří spáchali četné krvavé zločiny proti civilistům, včetně občanů Ruské federace.“
„Naše plány přitom nepočítají s okupací ukrajinských území. Nebudeme nikomu nic vnucovat násilím. Zároveň slýcháme, že v poslední době se na Západě stále častěji objevují slova, že dokumenty podepsané sovětským totalitním režimem, které konsolidují výsledky druhé světové války, by se již neměly plnit. No, jaká je na to odpověď? Výsledky druhé světové války, stejně jako oběti, které naši lidé přinesli na oltář vítězství nad nacismem, jsou posvátné. To však není v rozporu s vysokými hodnotami lidských práv a svobod, založenými na realitě, která se dnes vyvíjela během všech poválečných desetiletí. Rovněž neruší právo národů na sebeurčení, zakotvené v článku 1 Charty OSN. Připomínám, že ani při vzniku SSSR, ani po druhé světové válce se lidí žijících na určitých územích, která jsou součástí moderní Ukrajiny, nikdy nikdo neptal, jak si oni sami chtějí zařídit svůj život. Naše politika je založena na svobodě, svobodě volby pro každého, aby nezávisle určoval svou vlastní budoucnost a budoucnost svých dětí. A považujeme za důležité, aby toto právo – právo volby – mohly využívat všechny národy žijící na území dnešní Ukrajiny, každý, kdo si to přeje.“